 |  |  | | | | | Prezentace sklářství v Sázavě
Od roku 1837, kdy zde František Kavalír postavil první, dnes již zbouranou sklářskou huť, je město Sázava nepřetržitě místem sklářské výroby nyní soustředěné v areálu Skláren Kavalier, a.s.
Areál Skláren Kavalier je však pro návštěvníky Sázavy uzavřený. Výrobní provozy se pro návštěvníky otevřou maximálně na jeden den v roce a to ještě ne každý rok.
V letech 1965 až 1992 byla v celém prvém patře Sázavského kláštera Stálá výstava historie a současnosti laboratorního a technického skla provozovaná Sklárnami Kavalier, a.s. Výstava byla zrušena po té, co Památkový ústav Středních Čech Sklárnám Kavalier vypověděl nájemní smlouvu.
Návštěvníci Sázavy tedy v současné době nemají možnost vidět sklářskou výrobu ani možnost seznámit se s její historií.
Muzeum Sklářství v Posázaví, jehož zřízení je finálním cílem projektu, by mělo představit historii Skláren Kavalier, a.s. a lesní skelné hutě, které vznikaly (a zanikaly) v regionu Posázaví od poloviny 17. století, kdy byla v roce 1650 u Nespeřic v Čestínském panství postavena prvá skelná huť.
Postupně těchto skelných hutí v Posázaví do konce 19. století vzniklo 62 (viz. přiložená místopisná mapka).
Do dnešních dnů sklářská výroba v Posázaví – avšak ve zcela nových hutích – přetrvává v Sázavě, ve Světlé nad Sázavou, v Josefodole a Antonínodole.
Lesní skelné hutě, jak již napovídá jejich název, vyrůstaly na mýtinách panských lesů. Podmínky stavby a hutě upravovaly zakladatelské smlouvy uzavírané mezi vrchností jako majitelem lesa a skelmistrem jako nájemcem podle zvyklostí. Později se řídily Sklářským regimentem vydaným Marií Terezií v roce 1767.
Skelnou huť, vřetně obydlí pro sebe, pro skláře a ostatní zaměstnance hutě, obvykle postavil nájemce z materiálu dodaného vrchností. Smluvně bylo dohodnuto množství palivového dříví, které musí vrchnost pro provoz hutě a pro ubytování zaměstnanců dodat a povinnost skelmistra toto dříví odebrat. Smlouva obsahovala dále závazek skelmistra veškerou spotřebu piva, vína a pálenky pro zaměstnance hutě krýt za pevně stanovené ceny výhradně z panského pivovaru, vinných sklepů a pálenice určené pronajímatelem. Obdobné ustanovení platilo i o dodávce potravin, které si zaměstnanci nestačili vypěstovat nebo vykrmit z produkce skelmistrem od vrchnosti pronajatých a pronajmutích políček či luk. Smlouvy byly uzavírány zpravidla na dobu 15ti až 30 ti let.
Zaměstnanci skelné hutě tak tvořili svébytnou komunitu s odlišných způsobem života, s vlastním žargonem, pravidly a zvyklostmi, s rodinnou tradicí práce ve sklářství a nezbytnou migrací za prací, když došlo dřevo v okolí nebo když se z jiného důvodu práce nedařila.
Muzeum Sklářství v Posázaví by mělo zašlou slávu a zapomenutý život v svérázných komunitách lesních sklářských hutí znovu představit veřejnosti.
 | |
|
|